Důchodová reforma je jen průhledná hra s čísly

Až zestárneme my, Husákova děcka, důchodový systém bude brát o dno. A je zcela zbytečné pokoušet se to vyřešit účetními operacemi.

Co vnímám svět kolem sebe, vždy jednou za uherský rok se oprašuje téma důchodové reformy. Poukazování na populační pokles a s tím související budoucí problémy ve financování penzí jsem poprvé zaregistroval už na konci 80. let. Následující 90. léta s prudkým propadem porodnosti byla živnou půdou slovních orgií na toto téma, o dalších deset či patnáct let později se pak dokonce přikročilo k jakýmsi činům, majícím odvrátit budoucí rozpočtovou katastrofu. Pak se to zase zrušilo, a teď, když už to Husákova děcka mají blíže do důchodu než do školky, se rozběhlo další kolo těchto prostoduchých slovních cvičení.

Namísto výpočtů toho, jak se v roce 2045 sníží průměrný důchod anebo jak velká bude sekera státního rozpočtu, bych rád poukázal na to, že od takového 19. století zpět do historie státy žádné důchody nevyplácely a lidstvo tento deficitní stav taky nějak přečkalo. Zdravotní stav populace byl tehdy na dnešní poměry vskutku úděsný, dospělosti se dožilo tak jedno dítě ze tří nebo čtyř narozených (nehorázně nízká produktivita reprodukčního snažení...), ale pokud měl člověk to štěstí a nástrahy mládí překonal, měl slušnou šanci dočkat se vnoučat. S tím, jak člověku ve stáří ubývalo sil, postupně utlumoval svou pracovní aktivitu a přebíral ve své rodině ty spíše nízkoprodukční funkce, tj. jakože bývalí švarní junáci byli najednou za dědečky a černooké děvčice za babičky. Staří hospodáři se už neúčastnili nejtěžších polních prací, ale převzali třeba starost o stáj s dobytkem, dámy na výminku měly zase pod palcem drobnou zvěř srstnatou i pernatou a třeba kus zelinářské zahrady. Tedy senioři se povětšinou zdržovali doma, takže se jim rovněž dala na dohled vnoučecí drobotina. Jakmile po letech na výminku našim staříkům ubyly síly docela, tak ulehli a už více nevstali. A to byl celý koloběh života většiny lidu. Dobře si povšimněte, že staří lidé v tomto modelu lidského bytí žádné státem placené důchody nepotřebovali.

Po eskapádách průmyslové revoluce došlo u nezanedbatelné části obyvatelstva k opuštění shora uvedeného historického modelu a rozvrácení tradiční selské společnosti nakonec vedlo k tomu, že zajištění zestárlých dělníků a úředníků převzal na svá bedra stát, který si svůj úděl ulehčil zejména zavedením důchodové daně. Během několika málo generací jsme se tak ocitli v situaci, kdy za zajištění na stáří nepovažujeme naše úspěšné potomky, ale garanci státu. Pro většinu populace, která v průběhu svého života nedosáhne na dostatečný objem majetku zajišťujícího pasivní příjem, je státem garantovaný důchod financovaný průběžnou důchodovou daní jediným zajištěním pro stáří.

Tento průběžně financovaný model je vlastně ideální, tedy až na to, že musí být splněna podmínka kontinuálního mírného populačního růstu. No a to je kámen úrazu, protože jistota zajištění ve stáří důchodem od státu nikoho nenutí mít děti (např. významný  počet mých vrstevníků zůstává úmyslně bezdětný) a dokonce, s výhledem na budoucí mezeru mezi příjmy a výdaji důchodového systému a dopad tohoto na výši důchodů, lze bezdětnost a investice v té souvislosti ušetřených peněz do aktiv poskytujících pasivní výnos považovat za svého druhu konkurenční výhodu. Což populační problém dále prohloubí, bezdětnost se stane ještě více atraktivní… Možná tomu rozumím špatně, ale takhle mi to připomíná cosi zacykleného…

Při výhledu na nejbližší budoucnost nabízející obří schodek důchodového účtu pak jednoho napadá nutnost nějaké reformy, jakože třeba nějaké individuální spoření do kapitálových fondů, ze kterých se pak bude na penzi čerpat atd. Ponechám stranou ten fakt, že pokud by to udělali v dostatečném rozsahu všichni, tak to jen nafoukne bublinu těchto aktiv (podobně jako kdyby si všichni lidé v produktivním věku pořídili letos byt k pronájmu, jedno zda hotově či na hypotéku), ale budu nesmyslnost takového hromadného počínání demonstrovat na prostém faktu toho, že spotřebu zboží a služeb neproduktivní části společnosti (tj. mimo jiné lidí na penzi) musí někdo uspokojit produkcí těchto statků, a to v reálném čase. Zdravotnické výkony nebo péči o denní potřeby nemohoucího seniora jaksi nejde nadělat na sklad a distribuovat v příštích letech. Tedy, peníze naspořené na důchod sice využijeme na nákup v té době potřebných statků, ale jejich hodnota se bude odvíjet od poptávky a nabídky takových statků. Bude-li málo lidí poskytujících požadované statky, bude cena vysoká a dnes naspořená koruna může mít v době mého stáří hodnotu třeba i jen několika haléřů. Samozřejmě potraviny či spotřební zboží lze na rozdíl od služeb získat dovozem z ciziny, ale pokud bude kondice hospodářství nevalná z důvodu nízké ekonomické aktivity, bude pro nás relativně drahý i dovoz zboží z jiných ekonomik. Tedy, je dobré si spořit na důchod, ale to platí jen a pouze tehdy, když ostatní moji vrstevníci budou mít dost dětí. Pokud ne, je otázka hodnoty mých úspor v době mé budoucí potřebnosti hodně otevřená. A je úplně jedno, jestli si nakoupím akcie nebo obligace, protože při nedostatku lidí v produktivním věku bude hodně otevřená i otázka kondice firem či celého státu. Asi se mi tedy nebudete divit, když považuji návrhy, aby se ustoupilo od průběžného financování důchodů a přešlo se na individuální spoření v kapitálových fondech, za poněkud, jak to jen kulantně vyjádřit… vypečené.

Samozřejmě ani tyhle moje rádoby vtipné poznámky nevyřeší schodek důchodového účtu v tom roce 2040, až mi bude 65 let. Ten schodek totiž žádné řešení nemá. Radikální navýšení daní pro ten zmenšený objem poplatníků by přineslo jenom přesun aktivit do šedé ekonomiky a s tím související pokles produktivity, resp. výsledkem by bylo jen další prohloubení problému. A navyšování věku odchodu do důchodu je možné jen potud, pokud přestárlí pracovníci ještě budou nějaké práce schopni. V dnešní situaci by např. zvýšení důchodového věku na 75 let znamenalo, že by z uvedeného ročníku pracovalo třeba jen 20% lidí, zbytek by byl pro práceneschopnost stejně odkázán na sociální dávky.

Dle mého názoru se tento problém může vyřešit jedině tak, že stát bude vyplácet nějakou minimální částku důchodu všem, kteří mají na penzi nárok, a případný zbytek z důchodového účtu předmětného roku bude přesměrován do fondu, ze kterého bude poskytováno sociální zabezpečení a zdravotní péče těm, kteří nebudou schopni se o sebe sami postarat. Kdo bude mít děti, které mu (třeba výměnou za péči o vnoučata) poskytnou potřebnou podporu ve stáří, bude ve výhodě. A zbytek seniorů, kteří ještě budou schopni nějaké práce, bude muset pracovat fakticky až do smrti. Samozřejmě, 80-ti letý člověk stěží bude podávat takové výkony jako 40-ti letý, tj. bude muset být ustanoven příslušný rámec výkonu jejich práce, zohledňující jejich mnohdy výrazně nižší produktivitu. V současné legislativní situaci by třeba byli živnostníky “na půl plynu”, a za podmínky obratu do třeba 1 mil. Kč by neplatili sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmu. Protože 20 let zbývajících do toho roku 2040 není tak dlouhá doba, už by se mělo v této věci začít jednat, cestou snižování legislativních nároků na malé podnikání seniorů. Prozatímní kroky jsou jednoznačně opačné, viz zavedení EET. Toto a nárůst další administrativy a povinností má za následek tlak na seniory, aby spořádaně odešli do důchodu a nesnažili se o zajištění si nějakého dodatečného příjmu, třeba poskytováním služeb v nějakém nízkoproduktivním sektoru, kde se lidem potřebujícím dostatečný výdělek na zajištění rodiny s dětmi nevyplatí pracovat.

Ale třeba jen maluji čerta na zeď a bude už jen lépe. Onehdy jsem četl o českých seniorech (pobírajících úplně běžný důchod), kteří si na stáří pronajímají či rovnou kupují nemovitost v egyptském Šarm aš-Šajchu. Je tam pěkné počasí, levno v obchodech a restauracích, procházky po pláži… Jenom mi nějak uniká, kam se ztratil ten původní smysl toho, že jedinci lidského druhu žijí ještě dlouho poté, co už ztratili reprodukční schopnost. Jak jsem psal shora, dříve, jakmile člověku odrostly děti, stal se z něj dědeček/babička. Ale možná že ti čeští důchodci na pobřeží Rudého moře nemají žádná vnoučata. To se pak nelze divit, že hledají smysl života třeba v každodenních procházkách po pláži…